Založit webové stránky nebo eShop

 kde jsme byli a co jsme zažili v roce 2011

 

Co nám přinesl rok 2011?

V roce 2011 byly Benjimu4 roky a jeho paničce 33 let. Stalo se toho vážně hodně, asi největší novinka je příchod jezevčíka Vigga (Bodláček z Florianova panství), který rozšířil naši dvoučlennou jednotku na opravdovou smečku. Druhého psa jsem se dlouho bála, dlouho ho zvažovala, Benji je klasický rozmazlený jedináček, na kterého jsem velmi, velmi fixovaná, ne vždy je mu to ku prospěchu. Teď s námi tedy už víc jak půl roku žije vetřelec - a ejhle, můj vztah s Benjim nijak neutrpěl, mezi námi dvěma je vše jako dřív, snad jen se ještě víc zžíváme a poznáváme v dalších situacích, že spolu opravdu fungujeme. Viggo není žádným rušivým elementem, baví nás svými bláznivými kousky, Benjiho bezmezně miluje a obdivuje, ale zároveň coby vůdce evidentně poslouchá mě, díky bohu. Benji komického minipsa chvílemi ignoruje, chvílemi toleruje, chvílemi si s ním hraje, venku na oba musím dávat většího majzla, protože Benji "svého" Vigga brání před reálným i domnělým nebezpečím. Viggo je prostě náš, zapadl skvěle a čím víc dospívá, tím snáz se zařazuje do našeho normálního života. Už se těším, až s ním vyrazím na výstavy a hlavně na zkoušky a příští podzim až s námi oběma vyrazí do akce.

Akce - tento podzim jsme coby hosti (od příštího roku snad konečně členové) MS Sulice vyráželi s Benjim na hony  na drobnou. Převážně polní, roztříštěná honitba poblíž Prahy není pro zvěř ideální, hony mají charakter spíše procházek v přírodě, uloví se pár zajíců, nějaký ten bažant a sem tam prase či liška. Pro mě jde o cennou možnost ověřit si Benjiho práci v terénu -a musím  říct, že mi dělá radost. Je chválen za prostorné a neúnavné slídění, krásně dohledává hlavně křídlované bažanty a přes svůj temperament je ovladatelný. Jediným nešvarem je jeho "ukecanost", nervozita před vypuštěním do leče projevovaná neustálým kňouráním, s tou tedy bojujeme, jak se dá. Letos jsme vyrazili i do bažantnice u Mimoně na velký bažantí hon, ani tam Benji neudělal ostudu a krásně nosil. Zraje jak víno, škoda, že panička má tak málo času, být po jeho, jsme na honě denně.

Výstavní kariéru jsme letos omezili, není čas a ani peníze, bohužel. Takže naše letošní bilance je V3 na mezinárodce v Grazu (rozhodčí John Thirwell), V1 CAC ze slovenské klubovky, V3 od Keitha Costella z cockerclub klubovky a VD z Luhačovické klubovky od paní Tiny Beswick. Naše výstavní snažení chceme pro příště omezit na klubové výstavy se zajímavými rozhodčími a na výstavy v Polsku a na Slovensku, kde nám chybí vždy jeden CAC na šampiona. A samozřejmě se bude vystavovat i Viggo, který zatím získal na MVP Praha ocenění VN1.

Letos se narodily i první Benjiho štěňátka. Bacardi z Jedovarské samoty porodila 8 štěňat, 2 holky a 6 kluků, všechny modré, a Alis z Jedovarské samoty 6 štěňat, 1 kluka a 5 holek, dvě holky oranžové, zbytek modrý. Všem našim štěňátkům přejeme krásné kokří životy a ty nej majitele:-).

Krom oficialit taky cvičíme, jako vždy jsme byli na táboře s Horysem, kde jsem měla skupinku malých plemen, stihla jsem i pár víkendů - ale letos pro mě je výcvik s Horys Lovem poznamenán velkou tragédií, které stále nemohu uvěřit. Od května s námi není Martina Havlová, jedna z mých nejlepších kamarádek a nejlepších lidí, jaké jsem kdy poznala. Asi si nezvyknu, že není a že už ji v Brodě nepotkám...Marti, moc na tebe myslím, jsi pořád se mnou, i když už si spolu zmrzku ve Slatiňanech nikdy nedáme. Luďku, drž se...

Zato jsem potkala několik nových přátel za které jsem moc ráda  -a vztah k pár starším přehodnotila, lidé se mění, já nejsem výjimkou, posouváme se a vůbec...i tak je mi ale smutno.

Jinak se náš život sestává z mé práce, psích procházek at už osamocených nebo s přáteli (letos obzvláště děkujeme Indiánkovi a Beátě, ale taky Vendulce a Tonymu), toulkách po lesích a lukách (letos jsme stihli jen jeden ofiko mid v dogtrekkingu, příští rok snad více), válení se v posteli - apropo, listopad byl ve znamení stěhování, bydlíme teď o kus jinde, ale stále v Nuslích, v bytečku jako dlaň, kde se nám moc líbí...

No ale hlavně jsme rádi, že jsme spolu a snažíme se těšit z každého dne a moc neplánovat zářné budoucnosti, žijem totiž tady a teď - to mě asi hlavně naučil letošní rok:-)

Lucka

 

 

 

29. 4. - 1.5.2011 Krušnohorský dogtrekking v Českém středohoří

Minulý víkend jsme s Benjim strávili po dlouhé době zase na trekku, po třech letech jsme se vrátili na Krušnohorský dogtrekking, první ofiko akci, co jsme před třemi lety šli. Mezitím se akce přesunula do Českého středohoří. S námi vyrážela ještě Jitka s Majkym a nově i Amy, ti ale šli krátkou, cca 20 km douhou trasu, Majkýsek bohužel nemá v pořádku záda a Amy je ještě dorostenka. Takže s námi sdíleli aspoň chatičku (a asi se jim to moc nelíbilo, s Benjim jsme oba zvyklí vstávat brzy). Na longovou, 87 km dlouhou trasu vyrazili Žufrici a Terka s Cedrikem - tu jsme potkali aspoň v kempu, Žufrici nám utekli úplně - ale jsou to borci, Andy byla druhá a Broněk čtvrtý. Gratulujeme!!!

Vyráželi jsme v sobotu ráno z kempu v Opárnu, hned pod impozantním kopcem jménem Lovoš. Bylo 7:49. Trasa nás vedla podél potoka, na rozejití ideální, vyhýbáme se kolegům se psy, co nás chtějí zabít či co a míříme do Malých Žernosek. V táhlém kopci s vyhlídkou na Lovoš a Lovosice nebo co byly ty komíny v dálce nás dohání a předhání další, my slepě jdeme za nimi. Až po chvíli nás Ilona se samojedy upozorňuje, že asi jdeme špatně. Konzultujeme s mapou a kus se vracíme. První kufr s námi sdílí Katka se dvěma šiba-inu, překvapivě nacházíme společné téma - myslivost. Pod kopcem nad Litochovicemi opět kufrujeme, pak nacházíme směr, podcházíme most budoucí dálnice a v Dobkovičkách na chvíli potkáváme Jitku, jejich trasa jde kousek s naší. Pak zas kopeček a krásný les, jdem pomalu, kopce mi nejdou, ostatní nám utíkají, v lese náhle z opačné strany před námi kufrující a pajdající Ilona, bolí ji koleno, má chřipku, vypadá bídně.  Přes Radejčín se plácáme do Dubiček, kde nacházíme geniální hospodu u kostelíka, s krásným výhledem a kofolou. Zde narážíme na naše budoucí souputníky, Martina a Aleše se samojedy a Zuzku s Jarkou s tak jako malamutkou a tak jako labíkem. Nastává pro mě největší krize, průchod Dolními Zálezly, podchod pod tratí, most nad tratí, asfalt, vedro, táhlé stoupání. Benjimu se nechce, napájíme po sto metrech. Hnus. Pak konečně les, příjemná vrstevnice, aha, sesuvy půdy, no prošli jsme, pak dřevěné skulptury v lese, sranda. Ale pak sešup zpět k Labi, k silnici na Ústí, namáčíme psy a pajdáme po asfaltu.Vyhlídka na Střekov v dálci mě baví, ještě že tam teda nemusíme.  Pak šílený vejšlap k vodopádům a první kontrole. Štrůdl lidí, klouzající kameny, únava, je to tu jak na Václaváku, až na ten kopec teda. Pes vesele táhne. Na kopci odpočíváme, pak Podlešín a po silnici do Stebna. Tady vzdává Katka se šibama. Bolí ji koleno. Zbylá pětka se rychle občerstvuje a pajdá dál. Jeden z pánů sepřezouvá do sandálů. Závidím. Habrovany a Žim. Tady mám trošku náskok, z kopce se mi jde docela dobře, i krajinu ještě vnímám. Taky to, že hřímá a zatahuje se, to mě zrychluje. V Žimu ale zbaběle čekám a pozoruju místní mládež, slaví se čarodky. Dohání mě má čtyřka , pokračujem a zdárně nacházíme neznačenou odbočku. Opět se trhám, na mě jdou moc pomalu, nemůžu už odpočívat, nerozešla bych se. Prosvištím přes E55, druhá kontrola a hezky pod Milešovku. Tady podcením značení, když zjistím, že jsem špatně, rozhodnu se nevracet se. Podle mapy má lesní cesta vést stejným směrem. Končím v bažině, kde to smrdí prasaty. Benji ožil, zmítá se na šňůře, je nadšen. Já méně, za chvilku se má stmívat, nevím, kde jsem, bořím se do bahna. Běžím lesem. Ha, někde štěká pes! Zaposlouchám se. Aha, to beká srnec. Nálada klesá. Nakonec podél pastviny dojdu k cestě, pode mnou ves. A značka! Jsem ve Velemíně, ani nevím jak. Dlouhá cesta vsí, nekonečná. Pak nenápadná odbočka k potoku, jdu podél, ztrácím značku, jsem na blbé straně potoka. Stmívá se, brodím, je mi jedno, že mám mokro v botech. Posledních cca 5 kiláků v podstatě běžím, je skoro tma, nad námi šílený dálniční most, pak jakési boudy, kde štěkají vesničtí psi, únava. Pak konečně mlýn, kolem toho jsme jeli, do kempu kousek. V cíli zjišťuju čas (děs, přes 13 hodin na 46 ofiko km plus nějaký ten kufr), tak jak jsem zapadám do hospody, pivo a večeře. Benji mi sní všechno maso z omáčky a frotýruje se o Karlose Šlajera. Já spokojeně tuhnu. Pak převléct, nakrmit psa a spát...Ještě potkávám Terku, došla svých 87 km chvíli po nás.

Ráno krušné, nemůžu chodit, ale takových je nás víc. Vyhlášení a prvomájové překvápko -tihle lidé mě fakt baví. Nejsem poslední, celkově jsem 48. (muži i ženy dohromady) z 57 co došli. 9 jich nedošlo. Přede mnou Ilona, ani nevím, kde mě předběhli. No, kde - pod Milešovkou přece:-)

Bylo to hrozně fajn, krásná příroda, jen náročný terén, takže nevím nevím, dám-li někdy toho longa...

fotky zde
 

archiv akcí - 2010

10.7.2010
Minulý týden jsme strávili na Moravě, v Brodě na výcviku s Horysem. Navzdory tropickým vedrům jsme si to užili. Účastníků bylo přes dvacet, naše slídičská skupinka ovšem čítala 3 - 4 účastníky - nás, Evu s kokrem Endym, Adélu s americkou vodní španělkou Adélou a od středy také mladou kokřičku Casey, takže jsme toho hodně zvládli. Často jsme cvičili dohromady s příbuznou skupinou malých plemen - chesapeakem Indym, bordíky Nickem a Fančou a stafordem Fadem.Většinu času jsme trávili na hluboké vodě nebo v rákosu a porostu u vody, aby se chlupáči měli kde schladit, výcviky probíhaly brzy ráno a k večeru, přes poledne se spalo:-))). Týden nám zpestřilo i dvojí posezení ve sklípku a volná středa, kdy jsme ve složení 7 lidí 8 psů vyrazili na výlet do Lednice - a užili si ho. Krásný anglický park s příjemným stínem obřích dubů, rozličné stavby od aquaduktu po minaret a dokonce projížďka lodí (ano, jeli i psi) po staré Dyji s hojným výskytem vodního ptactva - to bylo něco pro nás. A jak jsme pokročili ve výcviku? Benji stále má problémy brát studenou zvěř, ale vezme ji - vlečku s bažantem dělal vcelku spolehlivě. S teplou problém opravdu nemá - ověřeno na králíkovi, kterého nosil i s nadšením. Velkým problémem zůstává aport z vody - naše princátko nosí vše krom kachny a do rákosu se mu taky moc nechce. Slídění je tradičně naší silnou stránkou, i hlasitost na stopě měl Benji šanci projevit. Naši kolegové taky válčili - Endy s poslušností (panička je na něj měkká a on to dobře ví), Adélka se vztahem k neznámým lidem a s aportem z vody,Fad s ježky a králíky - a naprosto nadšená jsem byla z 10ti měsíční kokry Casey (od naší kamarádky Martiny z CHS Z Chlumeckého zátiší). Casinka s přehledem slídí, do vody  se vrhá s nadšením, včetně sebevětšího bordelu v rákosu, má vrozený aport (zatím nosila atrapy, je škoda ji lámat na něco, co zatím nechce) a krásně chodila i předpisově dlouhé a dvakrát zalomené vlečky. Pracovní krev se nezapře... Týden na Moravě rychle utekl a my se vydali opět na chatu. Na letošní tábor budeme rádi vzpomínat – poznali jsme spoustu fajn kamarádů. Jen prosím – příště si sebou, lidi, neberte hárající feny, buďte trochu ohleduplní!
 

 

TOPlist