Založit webové stránky nebo eShop

 

 

 

"Jestli psi nesmí do nebe, tak chci jít tam, kde budou mí psi."  

Artuš King z Chlumeckého zátiší

5.3.2005 - 9.6.2007

 

Nejmilovanější, nejkrásnější a nejšílenější kokřík, má největší životní láska. Neuměla jsem si představit, že jednou, za deset, patnáct let nebude. To jsem netušila, že nám osud vyměřil jen dva roky. Věnovali jsme se loveckému výcviku, Arta to strašně moc bavilo. Měli jsme složené zkoušky vloh, chystali jsme se na barvářky...Během jediného okamžiku bylo ale všechno jinak. Kdo máte doma lovce, pochopíte, že ve chvíli, kdy něco honí, nevidí a neslyší...Art nevnímal ani vlak. Bohužel. Jen chabou útěchou mi může být, že si ani nestihl všimnout, že se něco děje. Možná ještě slyšel, jak na něj pískám, ale tentokrát už se vrátit nemohl. A já tak nějak věděla, že pískám zbytečně, že Art běží po cestě, po které za ním ještě jít nemůžu...A pozdě si říkám, že jsem na něj měla dávat lepší pozor, že jsem neměla spoléhat na to, že NÁM se přece nic zlého stát nemůže, že se odněkud vždycky vrátí. Nevrátí. Pořád tomu odmítám věřit...

 

 Kdo jste Arta znali, vzpomínejte....snad se teď někde prohání na poli a čuchá myšky. To, že odešel tak brzy, si nikdy neodpustím - a jemu taky ne. Snad se jednou sejdeme. Život je strašně zlej a nespravedlivej.

Arte, promiň.
 
 

 

14.3.2007, pár dní po Artových nedožitých 3. narozeninách

Na Arta nedokážu přestat myslet, bohužel ho málokdy dokážu vidět živého a veselého. Pořád nedokážu pochopit, srovnat se s faktem, že se mi během sekundy, naznačené houkáním vlaku, co mě dodnes děsí ve snech, převrátil život naruby, že některé věci fakt nejdou vrátit, že budoucnost není,nebude.Jsem teď ve stavu, kdy Artíka vlastně spíš vytěsňuju, nemyslím na něj,nevzpomínám, tedy pokud to mohu ovlivnit, sny jsou jiná věc. První dny a týdny to bylo jiné, nedokázala jsem myslet na nic jiného, až teď mi dochází, jak jsem občas byla k Benjimu nespravedlivá jen proto, že nebyl Art - snad ale jen v tom, jak jsem o něm přemýšlela a mluvila, ne v tom, jak jsem se k němu chovala, na nedostatek lásky si snad stěžovat nemůže. Jen mi mnohem déle trvalo, než jsem se s ním srovnala, začla ho brát..Nevím,jestli někdy budu schopná vzpomínat na celý Artův život, na společné zážitky, bez slz a bez toho,abych opravdu ostře nevnímala jen ten konec. Neumím si vybavit, jaké to bylo ho pohladit, jakou měl na dotek srst, mozek asi tyhle vzpomínky nějak zablokoval v obranné reakci na šok. Bolí, i když o něm mluví ostatní, ze začátku to bylo hrozivé, i teď to bodá - věty typu "ten Benji se mi tolik nelíbí, Art byl hezčí" - naše vetka nebo "tenhle je takovej hodnej, to Art nebyl, co?" - naše citlivá sousedka...to vždycky potěší. Je to 3/4 roku a je to hrůza,nemít Benjiho,zbláznila jsem se.Takhle jde život dál, někdy ztěžka, ale Benji je moje sluníčko, je zlatej. Tenhle zmatený zápis píšu hlavně pro sebe, snad ale i pro ty, kdo se ocitl v podobné situaci...občas sem doplním, jak mi je...

30.5.2007, blíží se nám první smutné výročí

...ale zároveň i výročí prvního roku s Benjim. Poslední dobou mám vlastně pocit, ač to může znít hrozně, jakoby Art nebyl, respektive jako by to byl celou dobu jeden pes, samozřejmě jsou každý jiný, ale já nějak vidím kontinuitu, prostě nějak plynule přešel Art v Benjiho, s čímž asi vlastně souvisí to, že jsem měla problémy s chápním Benjiho jako štěněte... Na Arta myslím pořád, pořád to bolí, občas se ten poslední den vrací, ostře a naléhavě, pohled na jakéhokoliv modrého bělouše ještě bolí, ty puntíkaté packy mě asi nepřestanou strašit ve snech. Ale už nejsem kvůli Benjimu tak hysterická, víc mu věřím. A naučila jsem se jedno, co už mě asi nepřejde - moc neplánovat a moc se dopředu netěšit. Jak se říká - "chcete-li Boha pobavit, řekněte mu své plány do budoucna". Tomuhle tedy na stopro věřím, vždycky, když si začnu vysnívat na jaké zkoušky, trekky, výstavy se přihlásím, jak skvělé to bude v létě, na podzim, v zimě, hrkne ve mě - a začnu si honem užívat ne těšení se na... ale to teď a tady, že jsme a že jsme spolu, už vždycky budu velmi ostře vnímat to, že žádné zítra být nemusí, že nikdy nevíme dne ani minuty. Ale jeden pokrok by tu byl - začla jsem s Benjim jezdit vlakem, to taky bývalo nepředstavitelné - a vadí mi to míň, než bych čekala. Ale tou cestou  k řece jsem od té doby nešla. U řeky jsme byli, ale zarputile to obcházím jinudy. A na dohled a doslech vlaku psa asi v životě navolno nepustím. A nikdy si nepřestanu dávat za vinu to, co se stalo, vidím to jako svou velkou, neodpustitelnou chybu, to, jak jsem nezvládla Artův temperament a moc machrovala, Art byl skvělý pes, jen jsme se nepotkali v dobrou dobu, měla jsem mít víc zkušeností anebo víc pokory...Arte, promiň.


 

Téhle legendě se strašně moc snažím věřit. Zatím mi to nejde, i když bych tolik chtěla. I tak:

Na nebesích je místo, kterému se říká Duhový most. Když umře zvíře, zvláště takové, které bylo někomu blízké, odchází za tento Duhový most. Pro naše milé kamarády tam jsou louky a kopce kde mohou běhat a společně si hrát. Je tam spousta jídla, vody, slunečního svitu a naši přátelé jsou v teple a pohodlí.

Všechna nemocná a stará zvířata jsou opět zdravá a při síle, kdo byl zraněn nebo zmrzačený, je nyní opět silný a zdravý - tak jak si ho v našich snech pamatujeme z dávných dnů a již minulých časů. Zvířata jsou šťastná a spokojená až na jednu maličkost: všechna postrádají někoho velmi zvláštního, někoho koho opustila.

Hrají si a běhají spolu, ale přijde den kdy se jedno náhle zastaví a hledí do dálky. Jeho jasné oči pátravě pozorují, netrpělivé tělo se začíná chvět. Náhle vyběhne ze skupinky zvířat, letí přes zelené louky, rychleji a rychleji.

Až se nakonec ty a tvůj kamarád sejdete v nesmírné radosti. Déšť šťastných polibků pokrývá tvou tvář, tvé ruce opět hladí milovanou hlavičku, znovu hledíš do těch přenádherných důvěřivých očí jež nadlouho zmizely z tvého života, ale nikdy z tvého srdce.

A přes Duhový most půjdete spolu a nikdy se už nerozejdete."

 

 

 


TOPlist