Založit webové stránky nebo eShop

akce 2008 omylem, resp mou vlastní blbostí, smazány... něco málo zrekonstruováno odjinud

 

28.12.2008

Geologicko-zoologický výlet s Cedrikem okolo Berouna aneb text psaný třikrát

V neděli jsme opět vyrazili za Terkou a Cedrikem, opět nechutně brzy (jediný slušný bus z Kladna dojíždí do Berouna velmi brzy poránu, de facto v noci, něco před osmou), skoro potmě, já kvůli zimě (asi mínus deset) nabalená jak pumpa...Vlak z Hlaváku byl kupodivu turistůprostý, krom nás cestovaly jen skupinky rusky hovořících pracujících, kteří ale evidentně měli rádi sabáky a tvářili se velmi přátelsky, netušíc, že umím rusky a můžu je špionovat. Ale žádné mafiánské story ala The Eastern Promises se nekonaly, pánové obsedadlo probírali sabáky u nich damá, a taky sabáky ve Francii, co hledají tartufy, ne ty molierovské, ale lanýže...
Na nádraží v Berouně už nás čekali věrní spoluchodci, nastalo obvyklé pozvižení, kňučení, skákání, oblizování, ducání boxeří palicí a tragické kvílení v okamžiku, kdy se sotva nalezený Benji vzdálil spolu se mnou do kiosku pro pití. Pak už nás rozjetá psiska vyvlekla z nádraží, do zimy...směrem Tetín, tj na opačnou stranu, než většinou chodíme. Ani tak jsme se kupodivu neztratil, ani nebylo kde, Beroun jsme opustili velmi záhy a vydali se do kopce, do polí, kolem kupodivu (osm ráno, osm pod nulou) zcela opuštěného ZKO na Tetín. Nad kopci za řekou vycházelo slunce, nikde nikdo, prostě krása. Probraly jsme vánoční dary a jejich použitelnost - a už jsme byli v Tetíně, skoukly kostelík, odhlasovaly, že na hrad se nejde, stejně tam žádný de facto není a navíc to nneí při cestě -ta nás vedla dál do kopce a hlavně konečně do lesa, směrem na osadu Koda.
Lesní pěšina byla romantická, ale pěkně do kopce, vánoční lenošení a pojídání čehokoliv, co bylo po ruce, bylo sakra znát. Zato psi byli čiperní až až, obzvlášť Benji předváděl své lovecké vlohy - přes cestu nám ladně, pomalu a s grácií přehopsala srna, takže kokr zjančil, tahal ze strany na stranu a kňučel, já byla moc ráda, že je na šňůře, tenhle les neznám já ani pes, nejspíš bych ho neupískala takhle na blízko, navíc jsou teď hony, bůhví, kam by pacholek doběhl, než by se otočil (jeho rekord tedy zatím činí pouhé 2 minuty v trapu, ale jak bohužel sama vím, náhoda je blbec...). Takhle jen netáhl do kopce, ale cikcak. Pak už jsme lesem seběhli do roklinky, kde Cedrik tiše a smutně obdivoval pěknou, opuštěnou pneumatiku, která by se jistě dala pár dalších km poponést, případně vzít domů na Kladno, zlá panička ale nedovolila, ten den ne naposledy...
Na Kodě jsme shlédli jezírko, pramen, krásný bývalý mlýn, informační ceduli sdělující, že opodál se nachází slavná, v paleolitu, neolitu a bůhvíkdy ještě obývaná kodská jeskyně (koho by to zajímalo? navíc když je to 800 metrů? do kopce??? stejně to bude jen nějaká díra...) a vydali se dál, kousek po rovině a pak hnusným krpálem dolů, do Srbska. Ale ty skály podél cesty byly krásné.V Srbsku jsme naštvali místní psiska, od ořechů po ovčouny a něco jako tosu, pokochali se Berounkou, ke svému znechucení potkali první turisty, odolali pokušení počkat, až otevře hospoda s palačinkami (jenom za hodni a kousek) a v debatě, zda je větší cvok Ruda D, Eichler nebo Dostál - škola Falco, jestli psi viděj auru a k čemu to, zda krystaly léčí a zda za Cedrik s Benjim potřebují převychovat , jsme dorazili na první zastávku - ke Kubrychtově boudě.
Tam jsme vytáhly sváču, Terka dokonce svařák, díky kterému nám pak poněkud ztěžkly nohy (jinak přece kopce vybíháme jak srny...blbý příměr...jak psi v zápřahu), já eidam pro sebe a psy (a Terka neobhájila tezi, že boxeři vůbec neslintají), smontovala jsem hůlku, kterou mě obdařil Ježíšek a vyrazili jsme znovu na cestu, vzhůru k Bubovickým vododpádům.Vše šlo jak po másle, s hůlkou jsem se cítila jak ošlehaný horský vůdce (nebo spíš s ohledem na věk jak Gandalf Šedý), Terka patřičnš jásala nad krásami kamenů, jezírek a ledopádů (je to parťák dle mého gusta, navíc mě už zná, takže ví, že je záhodno o kdejakém šutru prohlašovat, jak je krásně šedozelený atd a že nejhezčí strom je rozhdioně buk), psiska se klouzala po ledě - jen se mi zdálo, že se odněkud line nelibá vůně. A taky jo, kus od cesty se rozkládal (bohužel doslova, ne že by se tam povaloval a šmíroval turisty) jezevec. Tedy ex-jezevec. Potlačila jsem nadšení, že vidím prvně v životě opravdového jezevce (fakt dost smrděl) a šli jsme dál. O kus dál ležela v potoce lebka. Srnčí nejspíš. A Cedrik našel kostičku, velkou, krásnou, úplně opuštěnou, nikomu nepatřící, zcela zdarma atd atd - no, původně asi patřila k té lebce, byla to páteř či co.Ani tu si Cedroněk nemohl nechat...

Vydali jsme se do kopce, probíraly vše možní i nemožné, když tu se ozvalo šustění---tedy spíš rámus, jako když terénem běží mamut nebo co. A ono hned dva - cestu kus nad námi zkřížila dvě divoká prasata zvící malé krávy, jejich příbuzní, odborně rudl (to je stádo, prostě moc moc prasat) poklidně traverzovala svah nad námi. Já na ně dojatě hleděla, nadšena tak nečekaným výskytem divé zvěře podél stezky a tím, že některá zvířata vidíme i živé, Terka se znepokojeně tázala, útočí-li prasata na lidi. S nonšalancí hodnou mysliveckého latináře jsem ji ujistila, že nikoliv a doufala, že se nemýlím. Cedrik temně vrčel, napjatý touhou vyzvat ty mrchy na pořádný zápas, Benji řval jak tur - a já byla opět ráda, že je na vodítku, tohle by nemuselo dopadnou dobře, evidentně se vůbec nebál (a to prase viděl jen jednou a to už mrtvé, toho se tedy taky nebál...).Když dusot ustal, objevila se na cestě nad námi dvojice turistů s poněkud hysterickou tollerkou. Tázali, zda ta zvířátka byly srnky anebo prasata - no, nepotěšily jsme je...

Zbytek cesty už byl zvěřeprostý, krom několika psů (rozmanitých, od jorka po vlkodava) jsme potkávali jen vzrůstající počet turistů, svědčící o tom, že se blížíme k civilizaci, tj ke Svatému Jánu a pak Berounu. Před Jánem jsme pokračovaly v naší nové, zábavné roli zvané posel špatných zpráv a barvitě popsaly skupince s kočárkem, jak vypadá cesta nad nimi (kořeny, výmoly, krpál).Pak už jsme byli opravdu v Jánu, navštívili pramen, dopily zbytek svařáku - a vyrazili do nejkrpálovitějšího krpálu, směrem na dub na Herinku a Beroun. Na tomhle úseku už bylo dost (až moc) lidí, takže jsme si u dubu (ten původní,co se u něj potkal kníže Bořivoj s jistým Ivanem, co pak založil svatého Jána, protože patrně slezl z dotyčného krpálu a zpět se mu už nechtělo, navíc chudák zjistil, že jiná cesta než do kopce odtud nevede, tak ten už tu nená, uhnil....) ani nepřečetli jakýsi nápis na obelisku, a pak už jsme šli jen kousek a byli nad Berounem a pak v Berouně, kde jsme se jentaktak vyhli namachrovanému RR (vysvětlí mi někdo, proč si obr ridgebacky pořizují takřka zasádně jen vetchí důchodci nebo křehké slečny???).
Na nádraží nám už pomalu začla být zima a tak jsme byli vlastně rádi, že jsme zpět...Ušli jsme asi 19 km, moc si to užili - a těšíme se na jaro, až bude menší zima a déle vidět a vyrazíme dál, třeba ke Křivoklátu...



Dogtrekk krajem Oty Pavla 26.-28.9.2008

Vyráželi jsme z Prahy v pátek odpoledne, Žufrikovi byli tak hodní, že nás nabrali málem před domem. Benji se Žufrikem se nadšeně přivítali, naskákali jsme do krásného zeleného Transporteru, ve kterém je spousta místa a vyjeli - a záhy zůstali trčet v pražské pátečněodpolední zácpě. Za Prahou se nám ale nálada zvedla - a ještě víc, když jsme sjeli z dálnice a vydali se do kopcovité krajiny Křivoklátska, cestou jsme koukali,kudyma to zítra půjdeme a těšili se jak malé děti. No a pak jsme dorazili do Machova mlýna, do malebného údolí na břehu potoka, kde byla naše základna. Ubytovali jsme se - Žufrici zůstali v autíčku, my s Benjim jsme spali v chatce - pozdravili kamarády z Plzně, Roudnice, Zbirohu i odjinud a vyrazili na grog, pivo a meeting.Dozvěděli jsme se spoustu důležitých informací, ale některé velmi důležité nám byly zatajeny, aby byla na trati větší legrace. No a pak jsme pomalu šli spát.
V chatce byla hrozná zima, v noci jsem se budila po hodině, kdyby mi dovolili odstartovat už tak v šest, jdu na to. Takhle jsme mrzli do osmi, kdy jsme odstartovali mezi prvními.Na startu jsme dostali buchtu a vyrazili, po červené, údajně podél Javořického potoka. Těšili jsme se, že za 10 km podél vody naženeme čas - ale to jsme ještě netušili, že značka neustále kříží potok. Na pvním brodě jsem se ještě zouvala.Druhý jsem přeskákala po kamenech, Benjiho navzdory pravidlům navolno. Přes další záhyb potoka byly pro změnu dvě oslizlé klády, nechápu, jak se mi podařilo je přejít, smysl pro rovnováhu mi není úplně vlastní. Pak s brody s kameny i bez kamenů střídaly s brody s jakžtakž lávkami, v botech jsem měla mokro, hezky to čvachtalo. Ještě že jsem si vzala náhradní ponožky, sice taky kapku nasákly od mokrých bot, ale šlo to. Zase musím ale uznat, že jsem se nenudila, žádný asfalt a spousta adrenalinu - a zábavný pohled na spoluhodce, co s nadáváním brodili taky.Tou dobou jsme už šli někde vzadu, Žufrici nám dávno zmizeli v dáli, míjeli jsme se s kokří smečkou Martiny Králové, tedy s Artíkovo rodinkou. Martina chudák někde u potoka upadla a vyvrkla si kotník, navzdory fialové a oteklé noze se jí ale podařilo trekk dojít - a to asi hodinu před námi...
No a pak už jsme byli na silnici, přešli Berounku, prošli vsí Zvíkovec, pak přes les došli do Podmokel, pokochali se panorámaty a pak s opět zanořili do lesa, nádherného, se skalkami a doubky.Tam nás taky předběhla rychlá běžkyně Lucie - obdivuhodné, ale usoudili jsme, že se budeme raději kochat výhledy. Lesem jsme sešli k potoku a první kontrole, kleštím na rozcestníku. Kolem pěkného statku s koňmi jsme opět zašli do podzimně barevného lesíka a k potoku, vedoucímu do Skryjských jezírek. Naštěstí bylo málo vody, takže jsme už brodit nemuseli, jen jednou po kamenech přejít na druhou stranu. Před jezírky jsme (chvíli jsem šla s Martinou a kokry) opět zbaběle vypustily psy, bylo totiž třeba slézt skálu dolů k vodě - my se sunuly po zadku, psiska skákali jak kamzíci. A zezdola nás fotili pobavení turisté. U jezírek jsme se nasvačili, psiska se vykoupali,ale pak už nás došlo dost lidí, z druhé strany se blížila spousta dalšíh turistů, a tak jsme raději vyrazili dál podél vody.Občas bylo třeba oblézt cestu po skále, byla jsem ráda, že mám malého a lehkého psa, kterého v klidu zvednu.
Stoupáním jsme se doplácali na pole nad vsí Skryje - v ní nás čekala hospůdka, krátce jsme se občerstvili a vyrazili dál.
Sešupem (nohy začínaly kapku bolet) jsme slanili dolů k Berounce, přešli ji na "naší" stranu a šli chatovou osadou, kde jsme několik minut domorodce s buldočky přesvědčovali, že Benji vážně chůzí nijak netrpí a že fakt nejsem blázen (a že ani nejsem poslední, jak mě soucitná paní přesvědčovala). No a pak už jsme prchli z civilizace, podél řeky se šlo hezky, jenže pak přišlo zrádné, dlouhatánské stoupání. Tou dobou jsme získali nové parťačky, Jitku a erdelku Maggie (Maggie Family Citas), které nás vzali do vleku - šlapali opravdu rychle, a to to byly longařky, a my se snažili se jich držet, takže jsme významně zrychlili. V kopci jsme narazili i na Psa Jíru, který se vesele válel po zemi(aby ne,když popojížděl autem)  a dělal své nádherné fotky, na kterých ovšem já nijak super nevypadám, kdo by taky po 2 km stoupání a 30 km celkem vypadal, že... V závěsu za holkama jsme doklusali do Újezdce a měli pocit, že tentokrát to do deti hodin opravdu dáme. V Slabci jsme správně uhli na vlastní značení, v aleji našli kontrolní bod - a pak z aleje šli úplně někam jinam.Dorazili jsme do vsi, ale bohužel zjistili, že oproti očekávání nejsme v Rousínově, ale ve Svinařově. Do Rousínova to bylo přes 2 km do kopce po asfaltu, tam jsem měla asi největší krizi, takhle před koncem bylo zakufrování děs hlavně na psychiku. Nakonec jsme ale do Rousínova došli, cestou potkali midaře s malými knírači, ve vsi pak místní dva spinony, příbuzné našho známého Rufánka, u pumpy doplnili vodu a vyrazili, opět po asfaltu, na kterém už nohy opravdu protestovaly, do vsi Zhoř, podivného, pochmurného místa plného rozpadlých, zarostlých ruin. A pak zase přes kopec, na Krakovec. Tou dobou už nás nějaký hrad moc nezajímal, i když se tam natáčlo Ať žijí duchové.Zajímala nás hospůdka a kofola. V hospodě už čekal Jitky manžel s veteránkou erdelkou Karin, aby si s námi došli poslední kousek cesty, 3 km zpět do Machova mlýna. Vstávat se moc nechtělo, ale bylo po šesté, pomalu se stmívalo, a tak jsme se sbelhali z kopce od hradu a opět podél potoka, tentokrát ale trošku civilizovanějšího, tj opatřeného lávkami, vyrazili. 3 km se zdály nekonečné, pak se už ale před námi objevil známý Machův mlýn, dorazili jsme do cíle!
V chatce jsem se převlékla, v umývárně zlehka opláchla, uložila tuhého Benjiho a vyrazila hledat Žufriky.Ti  došli pár hodin přede mnou a teď vypadali poněkud použitě, Broňka bolela noha a Ančí se klížily oči - tak jsme si dali jen pivo, čaj a brambůrky a šli spát. Druhou noc nám ani nebyla taková zima, částečně proto, že jsem na sebe navlékla všechno oblečení a pak taky proto, že jsem byla úplně urvaná.Ráno mě Benji vzbudil v sedm, šli jsme se projít podél potoka, kochali se z mlhy se nořícími siluetami ošlehaných longařů, pak jsem si došla na snídani a zasedla na sluníčko, které příjemně hřálo.Nohy bolely hrozně, Benjiho evidentně nebolelo nic, protože vesele dováděl s Žufem. No a před polednem bylo vyhlašování, spousta cen a dárečků, taky losování tomboly, bylo to moc a moc fajn, spousta sympatických lidí - prostě tenhle trekk se povedl. Snad jen personál MM mohl být příjemnější. Noo a pak už jsme s Žufrikovými vyrazili směr Praha - a říkali si,že si to zopáknem. Ale to už s námi půjde i Busty, čechohoráček a budoucí sparingpartner pro Broňka, který je od nedělního odpoledne novým členem Žufrikteamu:-).Teda ne Broněk,ten je starý:-), novým členem teamu je samo Busty!

 

 Hanácká štreka 11.-13.07.2008

Po úspěchu (rozuměj po šoku, že jsme vůbec došli) na Krušnohorském dogtrekkingu jsme se přihlásili na další akci, jejíž název zněl slibně – Hanácká štreka. Každý přece ví, že Haná je placatá... Tedy kdyby se tenhle trekk konal na Hané a ne v Nízkých Jeseníkách. Ale o tom dále.
V pátek jsme vyrazili na pražské Hlavní nádraží, kde jsme měli sraz s našimi spolupoutníky, s Terkou a boxerem Cedrikem a nově i s Blankou a drsnosrstou trpasličí jezevčicí Bedřiškou. Vlak byl pěkně nacpaný, naštěstí jsme si jakžtakž sedli, poskládali Přidejme k tomu vedro (venku byly třicítky, ve vlaku navzdory údajné klimatizaci taky) a rámus, to vše tři hodiny – no, tohle by absolvovali jen cvoci – anebo my tři. Naše utrpení skončilo v Olomouci, kde nás měli čekat , naložit a na místo srazu v Hraničných Petrovicích odvézt (a taky měli druhý dne jít s námi...) naši milí Fufíci. Měli ale zpoždění, tak jsme zabivakovali před poštou, trošku se ováleli v opadaných třešních a meditovali, co proboha děláme...v Olomouci a tak vůbec. Ale Fufíci nakonec přijeli, svým krásným novým autem, po střechu naloženým zbožím. Rozhodlo se, že pojedem na dvakrát, nejdřív my tři poutnice s Honzou a druhé kolo Dorka a její kamarádi. No, kdybychom trošku přemýšlely, daly si dohromady hektický průběh koupě zmiňovaného auta a Dorčinu nechuť k organizovaným akcím, došlo by nám, že jsme měly nechat jet první Dorku, protože jinak ji už asi neuvidíme, natož na trati. Dojeli jsme tedy na ubytovnu v Petrovicích, nahlásili se, postavili stany – a někdy večer, kolem meetingu nám došlo, že Fufíci už asi nedorazí. Škoda, na trati jste nám chyběli...
V improvizovaném kempu byla hlava na hlavě, respektive stan na stanu, u úvazů vyli seveřané (stejně jako potom celou noc), vyskytli se i exoti jako číňánek či dokonce norský lundehund. Během toho, co jsme se zabydlovali, konzultovali s mapou zítřejší trasu a tak, dorazili první longaři, tj. ti, co vystartovali ten samý den brzy ráno, mezi nimi i náš známý z Krušek, tentokrát jen s chesepeakem, i tak ale neskutečně brzy. Pak jsme se pokoušeli (my s Benjim, Blankou a Béďou v jednom stanu, Cedrikovi v druhém, maskovacím) usnout, ale snahu nám kapku kazilo několik vytrvalých midařek, co se nám usadilo za stanem a chichotalo se a  kecalo blbosti málem až do rána. Jinak se ukázalo, že Benji snáší pobyt ve stanu bez problémů, vlastně líp než panička, jemu štěbetání hned za plachtou nevadilo.
Ráno jsme vstávali hnusně brzy, start byl totiž u v šest a od půl šesté snídaně, kterou jsme si nemohli nechat ujít.Posilněni jsme vystartovali, do táhlého kopečku nad Petrovicemi, krajinou pastvin a lesů, skoro bez civilizace, prostě konec světa, který ale bohužel někoho napadlo skoro komplet vyasfaltovat, případně vysypat makadamem. Po obém se jde dost špatně, obzvlášť ve vedru. Prvních deset km se šlo po trase značené pořadateli – a značená byla důkladně, ani my se neztratili. Benji se ze začátku, kapku přetáhl, jak se snažil táhnout a dohnat všechny psy před námi, takže jsme museli zastavit a nechat je utéct, když nikoho nevidí, jde pěkně, tedy aspoň mu nekape pěna od huby. Naštěstí bylo po trase spousta louží, potoků a několik rybníčků, takže bylo kde psy schlazovat, protože navzdory předpovědím bylo modro a tropicky vedro.
Už sami jsme tedy došli k rozcestníku pod Mlýnským vrchem, odkud už jsme šli jen po značkách, vlastně ani nebylo třeba vytahovat mapu, ani jednou jsme se neztratili. Pod Slunečnou jsme dohnali několik dalších, piknikující Gwen a Lenku Bahulíkovou, urvané Slovenky (slečna šla v nevhodných botách, chudák) a taky Terku, co se snažila najít alternativní trasu, protože chudák Cedroněk schytal ránu od ohradníku. Nakonec se musela pokorně vrátit na trasu, proklaté ohradníky byly všude, naštěstí ji Slováci naučili, jak dráty odendat. Dál nás trasa vedla na Slunečnou (800 metrů nad mořem), nejvyšší vrch Nízkých Jeseníků. Výšlap nebyl až tak náročný, šli jsme z lepší strany. Na vrchu jsme si chvilku odpočali a opět sami zahájili prudký sestup ke vsi Dětřichov, kde na nás z motorestu mávala Blanka s Béďou. Točená kofola opravdu bodla, navíc jsme byli lehce před polovinou, to taky potěšilo. Sušeným masem jsme lehce nakrmili psiska, aby měla víc energie a vyrazili dál. Tady jsme trhli spoustu ostatních, protože ve vsi probíhaly místní slavnosti s levným pivem a dalšími atrakcemi.
My (tj. my s Benjim a Blanka s Béďou)  vyrazili znovu do lesa, kde byl i všudypřítomný asfalt snesitelný a vystoupali na další kopec, na Pomezí. Cestou nás míjel cyklista, kterého se neúnavná Béďa pokusila chytit a zakousnout, stejně jako cokoliv, co se na naší trase pohybovalo rychleji než ona, chudinka přivázaná k nemožně pomalé paničce. Pod Pomezím jsme dohnali dvě slečny se dvěma fenkami MOK a dvěma labradorkami, což nás potěšilo, protože jsme mysleli, že jsme poslední, netuše, že spousta lenochů zakotvila na myslivecké zábavě nebo kde...Taky jsme konečně narazili na kontrolu, ale trošku zklamala, nebohý pán stál ve vedru na slunci, ze slibovaného občerstvení a dočerpání vody taky nic nebylo, ještě že kus od kontroly byl prima potok. Pana kontrolu už to taky nebavilo, takže se s námi přesunul do další vsi, kde kontroloval ze zahrádky hospody. Dala jsem si další kofolu, mezitím nás krom zmíněných holek došli dva kluci, s pěkným pointrem a s pouštním vlkem – a taky s balonky se zmíněné zábavy, podle mě nedovolenou pomůckou nechutně nadlehčující bágly. Přes ves jsme stále ve čtyřech lidech a šesti psech dorazili k místnímu koupališti aneb zatopenému lomu, kde jsme namočily psiska a nechaly si vynadat od místních madam, které se obávaly, že by psi mohli doplavat k jejich dětem a z vody je pokousat. Do cíle zbývalo něco přes deset km.  
S Blankou jsme nasadily vražedné tempo, utekly holkám a málem vyběhly další táhlý asfaltový kopec. K další zastávce, Těšíkovské Kyselce, to měly být 2,5 km, šly jsme to ale asi hodinu a to slušným tempem, což nás trošku zneklidnilo, ale rozhodly jsme se, že chyba je v Klubu českých turistů a ne v nás.  Kyselku jsme konečně našli, vykoupaly psiska v termálním prameni a váhaly, jestli se zastavit v poslední hospodě na cestě nebo ne. Jelikož bylo zataženo a hřímalo, vyrazily jsme na poslední etapu zpět k ubytovně. A dobře jsme udělaly, asi dva km před cílem nás chytla bouřka, zmokly jsme, ale dorazily včas, pršelo pak ještě asi hodinu. Do cíle jsme došly kolem půl sedmé, tj asi po dvanácti hodinách od startu.
V cíli jsme zalezli do společenské místnosti, dali si jídlo a pití (řízek byl fajn, topinky taky), povídali (kupodivu o psech, granulích, výcviku, jak už si tak asi šílenci mohou povídat), pak, když přestalo pršet, šla jsem se konečně převléct do suchého a dát ospalého Benjiho do stanu, aby se vyspal. A pak se zase sedělo, pilo a jedlo, Blanka vytáhla kolu a rum, přidala se k nám slečna od vižel, pak nám nějaký kluk pořád naléval whisku, prostě to bylo fajn, jen se všichni tak nějak podivně belhali a úpěli při sebemenším pohybu.
Přes noc pršelo, náš stan vydřel, ale Terka spala chudák napůl ve vodě. Ráno se klasicky dlouho čekalo na vyhlašování, protože bylo ještě nutné dojet na trať pro posledního longaře, takže se zase povídalo, Benji pospával, jak byl nevyspalý a urvaný z předchozího dne.Nakonec se opravdu vyhlašovalo, v naší kategorii, tj. mladší ženy mid, jsme skončili 14. ze 22, což bylo docela překvapivé a moc nás to potěšilo. Terka byla desátá, Blanka patnáctá.
Pak už přijeli Fufíci a nás s Terkou vzali do Olomouce (Blanka jela do Brna, kde má rodiče). V Olomouci jsme si došli na poněkud hektický oběd (asi máme na pojem minutka trošku jiný názor než pan číšník), ale vlak jsme stihli. Zase byl pěkně narvanej, zkusily jsme se vecpat do první třídy, která byla naprosto volná, ale bohužel to nešlo, takže jsme skončili na zemi u záchodků, jinde místo nebylo. Byly jsme s Terkou vážně rádi, že už jsme v Čechách a skoro doma. Mastňácky jsme se rozhodly, že pokud někdy pojedem na tak daleký trekk, pak jedině autem ,tohle bylo vážně únavné...

Ale jinak jsme si to vážně užili:-).
trekk okolo Sázavy 26.4.2008
Namlsáni úspěchem (tj že jsme došli) na Krušnohorském dogtrekku jsme se rozhodli dále trénovat chůzi dalekou aneb dogtrekking.
Vycházeli jsme ze Včelního Hrádku, z kopce jsme sešli k řece Sázavě na Žampach, kde se psi prvně osvěžili jarní koupelí, a pokračovali do Kamenného Přívozu, kde jsme přešli most a po druhém břehu se vraceli směr Žampach a dál k rozcestí, kde jsme opustili řeku a vydali se do vnitrozemí, mezi tok Sázavy a Vltavy, přes ves Rakousy a Třebsín směrem zpět k Sázavě, na Medník. Přes vrch Chlum jsme nakonec dosáhli sedla Medníku, ukrytého v krásném bukovém lese. Prudkým sestupem jsme se pak vrátili na Posázavskou stezku,  lehce se občerstvili v kiosku a vyrazili směr Petrov. Psiska se znovu smočila v po deštích  mírně bahnité Sázavě, okoukla lodičky - a už jsme se znovu vzdalovali řece, asfaltem směr nádraží a ves Petrov . Za Petrovem už jsme ale odbočovali do lesa, na zlatý hřeb procházky - vyhlídku Třeštibok, krásnou skálu vysoko nad řekou. Viděli jsme část naší trasy, proti nám se tyčil impozantní Medník, pod námi tekla trampská řeka Sázava a supěl posázavský pacifik...Přes ves s malebným jménem Bohuliby (a reálnou budoucností spjatou s dálnicí, co povede i na Medník) jsme se doštrachali do lesa U Obrázku a známými ovčími pastvinami, kde se tentokrát proháněla jen kovbojka na koni doplácali zpět do Včelního Hrádku, v nohách něco přes 22 km, v hlavě nápady na další trasy - chození pěšky je věc velmi nakažlivá a navíc se na ní člověk stává rychle závislým...

 

TOPlist